Pohlédni na mě
zřítelnicí svých očí
nespatříš nic,
co bys viděl rád
srdce je plné zlosti
a neschopnosti milovat.

Pod pláštíkem pýchy
skrývám spoustu ran
tolik mě bolí, slyšíš
...a Ty nic neděláš...
Proč neodvrátíš pohled,
abych se obrátila v prach?

Jsem ještě vůbec člověk?
Zbývá jen hezká tvář.
To co je na mě dobré,
byl vždycky jen Tvůj dar...
Proč mi dáváš své dary,
jan je promrhám...

To Tys mě stvořil
utkals mě z lásky,
tvůj Syn Ti pomáhal,
odvrať svůj pohled,
nechci abys spatřil,
co bylo dál..

Pohlédni na mě
zřítelnicí svých očí
spatříš mou bídu,
moje bolesti
Tvá láska obnovuje bytí
...dáš i mě rozkvésti?
Nauč mě důvěřovat
Tvojí lásce
jistotě otcovského
obětí
s důvěrou se svěřit
do náruče
ať už se děje cokoli.

Nauč mě důvěřovat
Tvojí lásce
nechat se vést,
kam poroučíš
Neumím důvěřovat
strach mě mate,
ale nechci tě opustit.

Nauč mě důvěřovat
Tvojí lásce
můj Bože,
věčně laskavý
Tvým cestám
vůbec nerozumím,
ale snažím se jít...
Rozpomeniut se
jaké to bylo
nechat se nést
životem,
důvěřovat
v život.

V Tvojí škole
se chci rozpomenout
učit se důvěře
je těžké
uprostřed
strachu.

Neumím důvěřovat
jsi trpělivý
maličké dítě
první krůčky
nezvládne
hned.

Díváš se na moje pády
jak zkouším vstát
dáváš pozor
bereš mě do náručí
abych si
neublížila.
Tvá pravda
nenechej mě tápat
pomoz mi milovat
ve víře, naději.

Děj mému srdci světlo
na cestu za Tebou
v bludišti života
se snadno ztratím.

LLáska nemá hranic,
aspoň ta Tvoje,
ale ta moje
je značně nejistá.

Jsi mojí nadějí
doufám rozechvěle
Tvá vytrvalá dobrota
nezná mezí.
Toužím po světle
mám ze světla strach
žiju v temnotách
a chci uniknout.

Koupat se ve světle slunečního jasu
otevřít srdce Tvému hlasu
nechat Tě odhalit,
co ukrývala tma.

Utíkám před světlem
před Tvou tváří,
všechno se ve mě sváří,
....umím se jenom schovávat.

Najdeš mě v temnotě
do které se schovám?
Tvůj hlas mě stále volá
- toužím za Tebou jít.
Nejsem Tě hodná
nic mi nepomůže
jen Ty
se ke mě skláníš.

Tvoje láska
proniká mojí nehodností
přinášíš světlo
doprostřed tmy.
Věrná průvodkyně
tichá bolest
pulsující v nitru.

Natolik věrná,
že ani nevím,
že lze bez ní být.
Střípky bolesti
na dně duše
bolí i po letech.
Je možné zahlédnout tě
ve vánku
v zrnku prachu
ve víru vloček?

Na cestě za poznáním tebe
studuji let čmeláka
i svoje nitro
které znáš lépe než já.

Píseň plynoucí ze rtů se mísí s větrem
sledovat tvoje stopy
nevím kam vedou
ale jít...
OBILÁK

Uprostřed činnosti,
hovorů,
osudů
obilných zrn.

Uprostřed ticha
před Tebou
jsi s námi
obilnými zrny.

Jistota činnosti
nůž a zelenina
vlna a nůžky
důvěrně známé.

Být tolik blízko Tebe
tak hrozně blízko
tak krásně
a zase tolik nově.

Věci co znám,
znám je?
Nechám je
(snad),
ať si plynou...

Osudy lidí
teď
a tady
všechny nás vedeš.
Mohu se zas smát
(ale i tak)
bude to dlouhá cesta
za tvým tajemstvím.
Zůstat na místě
uzavřít se bolesti
- nepoznat lásku.
Ztracená v mlze
jen těžko hledám cestu
napříč životem.
Nikdo se neptá,
skrytá mezi tvářemi
chutnám samotu.
Poslední vločky
zasněžené jehnědy
přichází jaro.
Rozbíjí ticho
lidé, jejich otázky
- není co říci.
Neví proč mluvit
vždzť všechny odpovědi
nalezneš v tichu.
Zející díra,
bolestivá vzpomíka
časem zaroste.
Čtyři kořeny
tu vyčítavě hledí,
teď již nekouše.
Poslední dotyk
zoufalé přání
i na tebe zapomenout.
Vítr a dým
jídlo kouřem voní
déšť zalévá stromy.
KRAJINA ZAPOMĚNÍ

Mraky co táhnou oblohou
zakrývaj modř tvých očí
co byly, co bý nemohou
a svět se zase točí.

Dravci si cesty hledají
mezi oblačnými zámky
obzory střídají
neznají cesty zpátky.

Snad křídla těhle dravců
odnesnesou tvou tvář pryč
moc toužím po zázraku
najít zase ten klíč.

Tam někde na jihu
je moře plné soli
výměnou za něhu
a rány které bolí.



Znamení své víry
nosí na krku
či na rukách
a v oblečení.

Znamení víry
je ve tvářích
a gestech
ukrývá se v očích.

Víra
probleskuje mezi řečí.
Je i v lidském srdci?
Mlha se zvedá z cest,
do ní padá déšť
soumrak hory halí.
Nad hlavou temné mraky,
občas nás svlaží déšť
a vítr často fičí,
lodičky ochotně
budou nás vézt
nad vodní říší.

Od pádel ruce bolí,
dál je třeba jet
v dálce nás čekají stany
a jídlo jakbysmet.
Strmé jsou skály
co se z vody noří,
z temné hlubiny;
porostlé stromy
dravci si je sřeží.
skalní výšiny.
Sluenční výheň
zmírní lesy
a voda z řeky
ochladí.

Po vodě touží
stromy, květy
a teplem vzduch se
tetelí.

Do noci dýchá
teplo slunce ze skály,
teprve s ránem
se aspoň trochu ochladí.

Komáři bzučí
i ve vysoké trávě
písničky ptačí
mi ještě znějí v hlavě.

Vůně jehličí a stromů
a vůně vody, trav,
vůně co si z cesty nesu domů
se rozplývají zas.
EPOS O JEŽDĚNÍ NA ŠTÍTU

Moudrá kniha říká
vikingského bojovníka
nikdo nedohoní,
na štítu a nahý
sviští dolů
odletují za ním
kusy sněhu.

Nadšení nás jímá
a ač není zima
musíme to ihned
vyzkoušet
po mechu to ale
vůbec neklouže.

Když napadl sníh
místo saní
na svah berem štít
pro ostatní
je to k popukání
jenom nám
to vůbec nejezdí.

Z toho pro nás
plyne poučení
nevěříme lidem
za velikou louží
- odtamtud ta kniha je.
Jsem tulák mezi světy
dálky jsou mé štěstí
a všude jsem jen host.

Když stojím v dešti
znám svoje štěstí
tančím si
jen tak pro radost.
Tak hrdě jdu,
žádná bolest není
ani pochybnost
či snění.

Jen stále vpřed
za šedými mraky,
opuštím soužení
i všechny lásky.

Loučím se, odcházím,
chceš vědět kam,
s odpovědí nespěchám.
Co říct ti jenom mám...?

Že bolest jistotou je žití
jak hrozný mívám strach,
že toužím chodit po horách,
kde už cest ani není...

Tak oddávám se snění,
kam vítr zafouká
tam půjdu jako chmýr
hezčí cesty není.

Horami býváš někdy ty,
jindy pochybnosti,
a když už nevím kudy kam,
sbalím si, do hor utíkám.

Nevadí když bolí
záda nabo nohy,
ty se lépe hojí
nežli v duši šrám.
BITVA U LIBUŠÍNA

Do žáru bitvy
chceme jít
zrovna na tomhle poli,
nejsme tu první
ani poslední
....mnozí se tu již bili.

Zelený pažit
bude zdupán
však nezbarví jej krev
ač lítá bude tahle bitva
každý z nás,
doufám
přežije.

Štíty a meče,
však mnohým chybí zbroj
ale jsou odhodlaní,
při troše štěstí
nikdo nebude zabit.

Ač meče ostří nemají
je snadné s nimi zranit
kdo se ti v bitvě postaví
zda zachováme zdraví...
...to vědí jenom bohové,
tak snad nás budou chránit.

Po lítém boji
mrtví se zvednou z trávy
živí a usměvaví,
kdo vítězem byl,
kdo byl bit,
nevadí,
jdem všichni spolu slavit.
KOŽLÍ

Po vládě lidí
zbývá trocha kamenů
co člověk postavil
čas snadno zboří
les roste dál
nepláče nad zaniklou tvrzí.

Nad lesem ticho je
jen stín se vznáší
v letu střemhlavém
zatne drápy
ve spárech kořist
nepromarnil sou šanci.

Na místo pánů
co tu vládli
k hostině zasedají dravci,
hodují,
ukryti zbytky zdí
a bujnou vegetací.

Kosti a peří
co pták nesežere
zůstávají pohozené
na kamenech
jako bohům
na oltář.

TOULAVÁ

Vyrážím zase sama
toulat se po lesých
a koukat do mraků
lidi nechávám za horama
předsudků, snů a rozpaků.

Tak chutnám den,
brodím se potokem,
schovávám se
ve vysoké trávě
...den uběhne hravě.

Dnes už se neptám stromů
co vlastně smysl má,
ptákům nezávidím křídla
v tom tichu luk a lesů
moje diše zjihla.

Jen té se můsím ptát,
kdo jsem já
a kam chci vlastně jít
snad tenhle víkend
posune mě odpovědi blíž.

Domů si nesu
svoji lásku k lesům
a odhodlání milovat
tak zase chvíli
život mezi lidmi snesu
...kéž by to bylo napořád.
LOVCŮM

Zas někdo rozhazuje sítě
nevím,
zda se chytit dám...
tvářím se jako malé,
bezstarostné dítě
svůj strach
před tebou schovávám.

A tak se smějem
našim vtipům
snad rozpustíš ten strach
snad místo háčků, sítí
na místo lovu
bys moh semnou
plavat ve vlnách.

Ne, nebuď rybářem
tak rybu nezíkáš
budeš snad držet její tělo,
ale duše?
Zmizí,
dál bude plavat ve vlnách...

Každý den do školy
a plnit úkoly
- o něco víc poznat svět.

Setkat se s přáteli
vždyť už jsme dospělí
čas nejde vrátit zpět.

Věkem už dospělí
kam ale dospěli
moudrost není co věk.

Snad větrem zasetí
rostou co před léty 
na místo barev šeď.

Sníh se mění v louže
jak slunce začlo hřát.
Než vodu přijme zem
může vítr
na moře si hrát
na vlnách lístek
jako loďku hnát.


Jarní deště pak potopí
ten chatrný prám
staré a vetché
deště rozmočí
novému vyrůst dá.

ZRNKA PRACHU

Ptáci letí krajinou
zase zpátky k nám
svými křídly
jaro přivanou
sníh už začal tát.

Tak budou kroužit oblohou
a vodu z louží pít
prach z jejich křídel probudí
touhu po krajích vzdálených.

JINOVATKA

Zrozená z mlhy 
a chaldu
na slunci září,
obaluje stromy 
i trávu.

Ač slunce svítí
dnes ještě neroztaju
...musí hřát víc
ještě pár okamžiků
mohu hledět do ulic
než proměním se v páru.

VÍTR

Vítr mi hladí vlasy
a chce si s nimi hrát
vločkami místo perel
mi je zdobívá.

Tak jako já
ho sotva chytnu
do dlaní
tak ani on nechce víc
než mi vlasy pohladit.

Až zase půjdu
-a je jedno kam
můj věrný průvodce
mi vlasy rozcuchá.

Pokud je třeba
slzy vysuší
a nebo prosí déšť
to aby je smyl.

A když se směju
taky skotačí
ohýbá trávu,
setřásá květy jabloním.
MAŠKARY

Maškary jdou,
ne, nebojím se jich
maškary jdou v ulicích
maškary jdou 
a já jsem jednou z nich.

Nač se ptát 
co bude zítra
dneska je čas
tančit a výskat
a hudbu nechat znít.

MAŠKARY

Maškary jdou,
ne, nebojím se jich
maškary jdou v ulicích
maškary jdou 
a já jsem jednou z nich.

Nač se ptát 
co bude zítra
dneska je čas
tančit a výskat
a hudbu nechat znít.

NOVOROČNÍ PŘÁNÍ

Tak zase máme nový rok,
nezdá se, 
že svět by byl o krok dál
však z přátel sálá pohoda
a čas pomalu teče.

Je jedno kolik plýskanic
a kolik slunných dnů
bude v tomhle roce
hlavně když podáme si ruce
a budem držet pospolu.

Snad za rok,
myslím že i mnohem dřív
budem poklidně čaj pít
těšit se ze slunce
i z plýslanic.

Do rána zmrzne čaj
co zůstal na dně šálku
ruce umyješ si
sněhem ledovým
však úsměv v očích
ti zbude aspoň chvíli
na památku
a úsměv lidí
co s tebou spali
v bílých závějích.
NÁVRATY

Vrzají stromy
měsíc mezi mraky
svítí na cestu
jenom pár kilometrů
pak pár kroků
já se tak těším
domů.

Pak ještě najít cestu
mezi skalami a stromy
tak zase doma
oheň za chvíli už hoří
dneska ustelu si
v kapradí.

Přes noc vítr ztich
ráno se budím v závějích
a pozdravit jdu staré známé
- stromy.
Karta je kartou,
symbol symbolem
ožijí na chviličku
naším životem.
Fouká vítr
sníh oslepuje oči
ptáků hejno
nad hlavou mi letí
nebi blíž
krouží větrem neseni
tiše šlapu
bílou závějí.
Už napad první sníh
a září do kaje
a i když brzy roztaje
přináší ticho,
klid.

ŽIVOT JDE DÁL

Už nikdo nehraje mi večer
píseň svou
už struny dávno dozněly
za šera zmizels
vytratil ses s tmou
chladné je tohle pondělí.

Mám prázdné dlaně,
už je neržíš
tak zbývá volnost
jak jsem chtěla
a ty jsi zmizel jako stín,
je pravda že jsem neuměla
propojit naše životy.

Co tolik snadné se ti zdálo
já trochu jinak viděla
vídali jsme se vůbec málo
a spíše jenom za šera.
Cesta mě vedla mezi stromy
a tys šel radši do hospody, hrát
já, mé sny, touhy, ideály
-asi jsme byli špatný posluchač.


Ne, cest se nedokážu vzdát
a pokud nemůžeme spolu létat do oblak
když naše sny už neprotnou se vůbec
již ani v našich představách
nač ještě marně předstírat
že po boku si budem stát?

Elektrony už nesou zprávu
jsem tolik ráda,
ne, neztrácím hlavu
už dávno se to mělo stát
náš dílkový vztah
sláva, dneska končí.

Nač ty rozpaky....?
Že tvoje píseň jinde zní...
slyšíš jak se s tou její krásně proplétá..?
Tak buďte šťastní,
já jsem od léta,
roztáhnu křídla, odlétám.

Tak sněte svoje sny....
já si jdu mezi zlatým listím zatančit.

Na horách už podzim rozkvétá.

PODZIMNÍ TÁBOŘENÍ

Mokré mám boty
listí ve vlasech
jak jsme šli
loukami a lesem.

Dým mezi sromy určil směr
když bloudili jsme kopřivami
a mezi křovím
probleskují stany,
z dálky slyším smích
jako uvítání,
několik známých tváří,
další poznáme.

Zlaté je listí
v poledne slunce hřeje,
večer u ohně se sedí
a ráno písní vítáme
čas poklidně tu běží...

Dým z ohňů
mísí se tu s vůní
luk a lesů
a hovor střídá
ticho klid
snad aspoň chvíli
v srdci budeme jej mít
po návratu domů.
NAD RÁNEM

Ostrůvky světla
z pouličních lamp
se mísí s mlhou
zahalenou tmou
jak bludičky
co lákají nás
do tenat
v řadách si městem jdou
a odhalují krásu dnešní noci
nad ránem.
Je tolik vůní
co má svět
jak voní poupě
když rozvírá se v květ
a vítr zimní noci...

Tlející dřevo
v starém sadu
má tmavou barvu
a jeho vůně
je zemitá a těžká.

Jak voní kdoule,
třešně
a list platanu
či les po ránu
jak voní láska naděje a stesk?
DVA SVĚTY

Svět zvuků.
neobvyklých barev,
tvarů, co snadno splynou s tmou
svět variací
schovávanek
co věčně ke hře zvou.
Ne, neotvírej oči
proč si přestat hrát
je tolik rozmanitých věcí
co jinde nemůžou se stát

Svět jasných barev
co tě oslní
tak zřejmé obrysy
a ostré hrany
a tolik detailů
to ke koukání.
Tak nezavírej oči
není tu tma co klame
a přeci toho tolik nevnímáme
za tvarem tušíš nepoznané.

Dva světy,
dělí je jen víčka
jeden i druhý
chci je oba hýčkat
a nikdy nemám dost.
I na podzim
země potřebuje vláhu
Tak mezi slunečnými dny
uprostřed podzimu
je zatažené nebe
a drobné mrholení zebe
trošičku.
Vrcholky stromů
barví slunce zlatě
a vítr houpá,
dravec vysoko stoupá
roztáhne křídla
do nového dne.
LICHNICE

Havrani na cimbuří
omamně voní dobromysl
možná pro žhnoucí slunce
a vítr trávu hladí.

Rozkvetlá louka,
stébla trávy
a květy ukryté
a pobořený hrad.

Jen věž tu stojí,
bašta zašlé slávy,
havraní sídlo
okusuje čas.
LICHNICE II
Víš,
slyšela jsem zkazky vypávět
a tys tam prý byl
mé srdce touží poznat svět
už nechci čekat dýl.

Povídej,
zda omamně tam voní květiny
a zpustlý hrad prý obývají ptáci
fouká tam vítr, jsou tam spíše planiny
nebo hrad na kopci se ztrácí?

Bojím se,
znám již tolik chvály,
ach tolik chvály na ten kout
kde je však pravda, kdo to ví
bude mé srdce k němu lnout?
TOMÁŠOVI

Miluji úsvit
a třpyt vody
a vúni trav

Miluji déšť
co na zem dopadá
a na obloze mrak.

Miluji tvoji tvář
a prsty s mozoly,
miluji louky, údolí.

Miluji barvy
 jarní trávy
i listů podzimu

Miluji,
ale přesto
nedůvěřuji mu.

Miluji smích
pokud je ze srdce,
ale teď ztich.

Miluji vítr
umí si tolik hrát
zase mu nastavuji tvář.

Miluji svobodu
asi bys ji nechtěl brát
ale já mám teď stach.

Miluji ticho
ty ho ale zaplníš
místo abys ztich,

Miluji kámen na stráni
tráva se k němu uklání
jen my si nejsme blíž.
Jediný plod.
Copak dokáže utišit mou touhu po vědění?
Všechno v něm je
a já přitom netuším nic.
Jem jím,
ale sotva tuším co.
Tráva vlající ve větru.
Větře, roznášíš pyl,
nebo semínka?
Větře, foukej zlehýnka,
vždyť se ti i tak uklání.
Kapička vody
stéká po dlani.
Zrníčka prachu
z lístků čajových
ukryjte budoucnost
ať se ji nikdo nedozví..

Pro klid duše,
pro zdraví
pro možnost netrápit se strádáním
které se teprv dostaví
pro to co bude,
ale vůbec nemusí.
Už žloutnou první listy
v korunách,
už rudnou šípky
na stáních,
třitině vysychají stébla,
dnes ráno
místo rosy
si  na ně jinovatka sedla
chladná jsou rána
bez máčku.
Už stoupá dým,
šlěhají plameny,
ruce od ešusů špinavý
dřevěný lžíce
do jídla se boří.
Zářivé ráno
nad ještě zelenými lesy
dravčí stín
mihotavě tančí
po listí.
Tón k tónu
dají melodii
do toho listí šumí chvíli,
měkce se lesem nesou.
Kámen.
Jak oltář.
Vprostřed lesa.
Sehnu se pro pár borůvek.
Pro místního ducha.
Snad ducha místa,
kamene, údolí,lesa,
světa.
Pro Něj.
A přidám pero.
Leželo o kus dál.
Pro Tebe.
Prosím, ať jsem Ti blíž.
Chtraň moje kroky, a moje sny.
Vždyť víš.
Znáš moje touhy
a víš
(co je dobré mi dát)
mnohem lépe než já.

Snad je ten dar příliš prostý
...ale Ty víš
že Ti v něm toužím dát sebe.
NADĚJE ČEKÁNÍ

Jak netančit,
když píseň zve tě dokola
jak zůstat stát,
když cesta volá.

Výskok snad možná,
ale dopad by byl tvrdý pád
a nohy ač mě dálky zvou
se nehýbají z místa.

Vítr mi skučí do oken
a zve mě ke sněhovým hrám
však tuhle zimu nemůžu
si na kopcích s ním hrát.

Vločky se tiše snášejí
na sněhové pláně
až přejde léto budu zas
se těšit jenom na ně.
TAKHLE NE

Bůh,
jediné pouhé slovíčko,
skanula slza na líčko.

Kdo jsi?
Jaké máš jméno
a kam jdeš?

...na mě si nepřijdeš.

Tak odpověz!
chci tě přece pozna blíž,
snad se mě nebojíš....

Taková spousta lidí
v tvou nekonečnost věří.
Co je ta víra
a kde se dává?

Jedni maj kříž
a jiní tao
bůh ví kde se to všechno vzalo,
někteří nemaj nic.

Proč tolik jmen,
když jsi prý jediný
(otřel sis ruce od hlíny
a vyšel ven)
Šípek,
červený plod
v zeleném keři.

Šípek,
červený keř
v bílém poli.

Šípek,
v zeleném keři
růžový květ.

Šípek,
zelený keř.